Blogy uživatelů

Ze života masochistky

Dneska na malinách mě popálil obří trs kopřiv. Zítra jdu zase...

Já jsem já.

Děkuji osudu, jsem vděčná.
Nachystal jsi mi pomyslná pouta, která jsou věčná.
Nelze je odepnout, drží pevně. Jak dvě pětihlavé saně.
Brousí si zoubky, až roztrhají mě na kousky.
Zbyde ze mně potrhané tělo, které až nedbale pohodí na seno.

Co ovšem zůstane je srdce a duše. Odvětím suše...

A už vykukuje na svět, roztahuje náruč napříč svět. 
Hle, vidím to škvrně. Nemilovat ho nejde...

A.

Definice životního partnera

Životního partnera můžeme definovat různě. Otec vašich dětí, celoživotní milenec, průvodce života.

Na malou chvíli jsem měla přesně to, co jsem vlastně chtěla. Blízkého přítele, důvěrníka, vtipného společníka, milence, společníka při nudném večeru, učitele. Proč jsem myslela, že je to málo. Byl to ideální vztah. Nezávazný, přesto ve všech směrech naplňoval to, co jsem ještě v životě chtěla. Ach ty lidská ješitnosti, dáváš lidem černé klapky na oči. Člověk je jen kus masa, byť myslící. Člověk je jen člověk, je třeba mu odpustit. 

Obojek je krásný symbol, hezká představa jej nosit. Bez obojku a pocitu zodpovědnosti jednoho k druhému jsou věci někdy přirozenější. Představy a fantazie mají své kouzlo. Dospěla jsem, nemůžu se bát zodpovědnosti. Mám ale čas, proč spěchat, a kam....  Jsem v pravou chvíli na pravém místě.

Daddys little girl

Když už si člověk myslí, že to pohřbil hluboko do nitra pod mohutný hrob plný těžkých balvanů tak se stanou věci, které Vám ukážou to Co jste. Asi jak píše @stonygirl před osudem neutečeš.

Ve své podstatě jsem se nikdy moc nepovažoval za dominanta zejména pak v osobním životě. I když Ta co mi tehdy otevřela oči k tomu co jsem bylo dost šokující ale opravdu tomu člověk neuteče. To když mě tehdy, nazvala ...

Definice lásky

„Že někoho milujeme neznamená, že s ním máme žít.“

Mám ráda ve věcech pořádek.
Ráda pojmenovávám, přemýšlím, diskutuju.
A často jsem sama sobě partnerem a protivníkem.

Tenkrát před lety jsem se snažila sama sobě nakecat, že to, co cítím není láska. Že s ním přeci nechci žít, nechci nahradit první ženu v jeho životě, jeho manželku.
Že láska je to, co cítíme k těm, co s nima sdílíme domácnost, děti a čas o svátcích.

Uplynulo několik let.
Přijala jsem několik věcí.
Že jsem věnovala dlouhý roky někomu, pro koho jsem nebyla dost dobrá. (A vinu nesu jen já sama.)
Že mít děti s někým, z koho bych cítila, že mě má opravdu rád, už v tomhle životě nestihnu.

A že miluju divně.
Být přijatá a přijímat, to je pro mě definice lásky.

Že nezmiňuju věrnost, toleranci a kompromis?
Není důvod.

 

Návraty, přechody a ztráty

Pání, tak tady jsem se dlouho neobjevila. Konkrétně dva roky. Wow. Ani nevím, co mě teď přivádí zpátky, pokud se o nějakém návratu vůbec dá mluvit, když tu ode mě visí celkem čtyři příspěvky, psané úplně jiným člověkem. Za ty dva roky se toho stalo tolik, že se na naivitu těch příspěvků dívám s pobavením. Se stejným pobavením, se kterým se budu za dva roky dívat právě na tyto řádky a tak dále. Však je mi teprve dvacet a zdá se mi, že toho o světě vím čím dál tím míň, jak roky pokračují. Přesto mám teď na srdíčku něco, co bych chtěla někomu sdělit, a jelikož se jedná o zážitky silně pistáciově okořeněné, tady to vypadá na správné místo.

V květnu 2020 jsem ukončila tříletý vztah na dálku s Yuki, která figuruje ve starších příspěvcích. Přítelkyně, s níž nás dělilo celkem 280 kilometrů. Byla jsem sotva devatenáctiletá holka, co měla těsně před maturitou, s plány na to odstěhovat se do Brna za svojí slečnou a Pánek v jedné osobě a začít tam studovat na vysoké škole - dovedete ...

Noční ptáče

Stála ve svém pokoji před zrcadlem v tlumeném světle, které vycházelo z noční lampy a prohlížela si černý krajkový set jenž zdobil její drobnou postavu. Přes pootevřené dveře k ní začala doléhat klavírní hudba vycházející z přízemí. Už je čas, pomyslela si. Štíhlými prsty si vyčesala vlasy do drdolu, tak jak věděla, že to má rád a po schodech se vydala do prostorného obýváku, jehož středu dominoval černý nablýskaný klavír. Na něm zamyšleně preludoval charismatický, ne už nejmladší muž. 

Vzhlédl, když se v jeho zorném ...

Naděje

Oči se mi klíží únavou. Dech se stává mělčí a mé ruce se začínají třást. Mé kroky však neustávají. Nohy mě vedou dál zatopenou cestou. Přidržuji se vlhké stěny, jako kdyby mě ona mohla zachránit. Snažím se dívat dopředu. Nevnímat studený proud vody, přes který se snažím dostat do bezpečí. Z navlhlého stropu mi dopadne pár kapek na tvář. Nevnímám je a dál se brodím zatopenou chodbou. Ještě pár kroků a dostanu se na schody, které vedou ven na denní světlo. Ještě chvíli vydržet a budu v bezpečí. Slunce je mi na dosah. Už skoro cítím jeho teplé paprsky na promrzlé tváři. Poslední krok. Než však došlápnu, mé tělo přemůže únava. Ruce mi sklouznou po zdi a já narážím na chladnou vodní hladinu. 

Oči zavřené dokořán

Venčila jsem psa a viděla jsem, jak rodí třešeň před mým domem. Už jsou to 3 roky. Tři roky hrdě samostatná, tři roky navýsost emancipovaná, tři roky s hlavou plnou idejí a plánů, tři roky zoufale přešlapujíc z místa na místo. Ale jo, jsem šťastná. Jen proč mám ten pocit, že je to málo.  

Chci ten poslední rok opravdu smazat? Chci vymazat rok sebepoznání a uvědomění sebe samé? A pokud ne, proč nic nedělám. Nevím. Ale k čemu dospět k poznání toho, kdo jsem, když tím jsem jen sama před sebou, sama se sebou…. 

Jen sama se sebou jsem sama sebou. Sama se sebou tančím, sama sobě zpívám, sama sobě píšu, sama sobě recituji, sama mluvím k sobě, sama se sebou se usmívám.  Kdy přijde ten, před kterým budu sama s sebou i v jeho blízkosti…

Chci si hrát.  Stačí se ...

Statistiky

Počet blogů
1 443
Počet článků
1 624
Počet komentářů
5 849